Archiv pro rubriku: Teórie práva

Druhy právní způsobilosti.

23.Druhy právní způsobilosti.

1) Právní subjektivita = způsobilost k právům a povinnostem:
Aby určitá osoba mohla být subjektem právního vztahu (jedná se o právní vztah k jiné osobě, tj. k určitému subjektu), musí mít právní subjektivitu
právní subjektivita je stanovena normami práva, tedy objektivním pozitivním právem
historicky se řešení otázky právní subjektivity měnilo, např. otroci byli pouze objekty právních vztahů, ve středověku bylo zase postavení fyzických osob jako právních subjektů závislé na stavovské příslušnosti atd.
v občanské společnosti se vychází ze zásady rovnosti před zákonem, tj. že právní subjektivita všech fyzických osob je shodná
právní subjektivita fyzické osoby vzniká narozením a končí smrtí, přičemž určité její aspekty počítají i s nasciturem (dědické právo) a trvají i po smrti (autorské právo)
způsobilost mít práva a povinnosti může však být vázána na splnění zákonných podmínek (věk, občanství,…), tyto podmínky nesmí mít diskriminační charakter
některá práva má však každý – základní lidská práva osobní povahy
právní subjektivita právnické osoby vzniká buď přímo ze zákona (vysoké školy), nebo jsou v zákoně stanoveny podmínky, za nichž právnická osoba vznikne
ke vzniku právnické osoby je zpravidla nutná zakládací listina nebo písemná smlouva, musí být registrována určitým orgánem veřejné moci a vymezena předmětem své činnosti
způsobilost mít práva a povinnosti nelze, na rozdíl od způsobilosti k právním jednáním, omezit rozhodnutím soudu či jiného orgánu, je tedy neomezená a neomezitelná

2) Způsobilost k právnímu jednání:
je schopnost vlastním jednáním nabývat práv a plnit povinnosti
u fyzických osob se v plném rozsahu nabývá zletilostí, v ČR dovršením 18 let nebo uzavřením manželství se souhlasem soudu, když je dosaženo 16 let; způsobilost může být ze zákonných důvodů rozhodnutím soudu omezena nebo jí může být osoba zbavena úplně, v tom případě za ně jednají zástupci nebo soudem určení opatrovníci
u právnických osob závisí na jejich charakteru a předmětu činnosti; jménem právnické osoby jedná v plném rozsahu její statutární orgán, jinak též její členové nebo zaměstnanci

3) Způsobilost k protiprávním jednáním:
je schopnost nést právní odpovědnost za delikty
u fyzických osob závisí na zákonem stanovené věkové hranici a duševním stavu v době spáchání deliktu
právnická osoba nese samostatně právní odpovědnost za delikty soukromoprávní povahy a za správní delikty, trestní odpovědnost nebo disciplinární odpovědnost však nese fyzická osoba, která ze ni jednala

4) Procesní způsobilost:
spočívá v možnosti činit samostatně procesní právní úkony a samostatně jednat v řízení před soudy, správními úřady a jinými orgány veřejné moci (např. podat žalobu)

Ze semináře =>
Druhy právní způsobilosti
1) právní subjektivita – způsobilost k právům a povinnostem, tedy způsobilost mít práva
a povinnosti
2) způsobilost k právním jednáním, resp. úkonům – způsobilost vlastním jednáním způsobit
právní následky, tedy zejména nabývat práv a povinností
nebo s nimi jinak disponovat (×způsobilost
k veřejnoprávním jednáním, resp. aktům se nazývá
pravomoc) (kompetence je okruh vztahů, ve kterých se
realizuje ta pravomoc) (druhy pravomocí: normotvorná,
rozhodovací a kontrolní)
3) způsobilost k protiprávním jednáním – deliktní způsobilost – způsobilost vlastní
protiprávním jednáním, založit odpovědnost
4) způsobilost procesní – ta se překrývá se způsobilostí k právním jednáním a někdy nebývá
dokonce uváděna samostatně

Základy právní argumentace.

29. Základy právní argumentace.

Argumentace znamená uvádění racionálních důvodů pro určitá tvrzení. V právu existují 2 roviny argumentace:
skutková (questiones facti)
– otázky, kdo spáchal trestný čin, proč, kdo je dlužník, zda je víc pachatelů atd.
– používají se důkazní prostředky – svědectví, listinné důkazy, znalecké posudky atd.
– postupuje se induktivně, tj. vyvozují se urč. závěry z faktických poznatků
– zjišťování skut. stavu usnadňují pr. domněnky, fikce, pr. axiomy (zákl. výchozí věta plat. bez dokazování, nesporná poučka,pravda)
– nezřídka se bude argumentovat typic. příp., které lze mutatis mutandis vztáhnout na daný skutkový stav (argumentum ex exemplo)
právní (questiones iuris)
– provádí se subsumpcí činu pod konkrétní právní normu
– postupuje se deduktivně

Důvody (argumenty) se opírají o:
a) sám text zákona (šířeji o normativní texty), argumentum ex lege
b) závěry dosažené standardními interpretačními metodami
c) nadstandardními interpretačními metodami včetně argumentace právními principy, pokud věc zůstává stále nejasná nebo sporná (hard cases)

Argumentace podle interpretačních metod může být omezena zákonodárcem (tj. při argumentaci nelze jít nad text zákona).
Např. argumentum a fortiori, že je-li určité pro společnost nebezpečné jednání trestné, má být trestné i jednání výslovně neuvedené v zákoně, je-li pro společnost ještě nebezpečnější, vylučuje zásada nullum crimen sine lege.
Argumentace zásadou pacta sunt servadna je vyloučena, je-li závazek promlčen a dlužník namítá jeho promlčení atd.

Argumentace má určité právní a racionální pravidla a meze.
Odůvodnění rozsudků – jakmile rozsudek nabude právní moci, je sice právně závazné rozhodnutí ve věci samé, důvody uvedené v písemném odůvodnění rozhodnutí mají význam pro sjednocování soudního rozhodování. Nejsou-li právně závazná, působí svou racionální zdůvodněností.
Argumenty mohou být studovány, analyzovány, kritizovány právní vědou, nemění to ale nic na jejich závažnosti, dokud se ke změně argumentů nepřikloní rozhodování soudní soustavy.

V argumentační výbavě se může vyskytnout i
argumentum ex autoritate – odvolání se na názor autority, neměl by obstát nad logickými a věcnými argumenty
argumentum ad baculum – argument použití síly se v právu nesmí vyskytnout

Aplikace práva orgány veřejné moci. Uvážení při aplikaci práva.

30. Aplikace práva orgány veřejné moci. Uvážení při aplikaci práva.

Pojem aplikace práva: aplikací práva se rozumí kvalifikovaná forma realizace práva uskutečňovaná orgány veřejné moci, při níž dochází k podřazení (subsumpci) konkrétní skutkové podstaty pod příslušnou abstraktní právní podstatu vyjádřenou v právní normě; výsledkem procesu aplikace práva jsou akty aplikace práva, v nichž soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné moci rozhodují o subjektivních právech a právních povinnostech fyzických a právnických osob

Aplikace práva souvisí s právními vztahy (předchází je nebo je následuje). Podstatou je rozhodování o právech a povinnostech (a to podle zákona – podle norem hmotněprávních i procesněprávních). Toto rozhodování provádějí především soudy, ale i jiné orgány veřejné moci státní i nestátní povahy;
Podstatou aplikace právní normy je subsumpce (podřazení) konkrétní skutkové podstaty pod abstraktní skutkovou podstatu.

V procesu aplikace práva je třeba zodpovědět dva druhy otázek(jejich spojení vede k výslednému rozhodnutí→dojde k vydání individuálního právního aktu):
faktické (skutkové otázky) – questiones facti – zjišťují se přímým vnímáním a dokazováním
právní otázky – questiones iuris – podle jaké právní normy(právních norem) se případ posoudí;

Druhy procesů aplikace práva:
v rámci kontinentálního práva (resp. v ČR) existují tyto hlavní druhy řízení:
1)občanské soudní řízení (civilní řízení) – upravuje ho občanský soudní řád; soudy v něm rozhodují o právech osob, převažuje zde charakter sporu; rozlišuje se řízení nalézací, odvolací, dovolací a exekuční
2)trestní řízení – upraveno trestním řádem; má několik stádií:
a) přípravné trestní řízení-vyšetřování, vychází se z důkazních prostředků
b) sestavení obžaloby-provádí ho státní zástupce
c) rozhodování soudu-hlavní líčení (je založeno na kontradiktornosti žalobce a obžalovaného)
d) případně odvolací řízení
e) exekuce (v případě odsouzení)
3)správní řízení – je upraveno správním řádem (typické je, že se pro řadu případů používají i speciální zákonné předpisy); v tomto řízení rozhodují správní orgány (orgány veřejné správy); patří sem např. řízení o stavebním povolení, daňové a celní řízení, řízení o přijetí na vysokou školu apod.
4)některé typy řízení před Ústavním soudem – nepatří sem abstraktní kontrola ústavnosti; patří sem např. rozhodování o velezradě prezidenta; o ústavních stížnostech, o platnosti volby poslance nebo senátora apod.
5)zvláštní typy řízení – např. řízení o konkursu a vyrovnání

O proces aplikace práva nejde:
když nerozhoduje orgán veřejné moci (není to např. uzavírání smluv, sepsání závěti apod.)
i když zde vystupuje orgán veřejné moci, musíme od aplikace práva odlišit proces tvorby práva, jakož i abstraktní kontrolu ústavnosti
není to ani vlastní řídící činnost orgánu veřejné moci dovnitř (např. vydávání interních předpisů)
není to ani přezkum zákonnosti rozhodnutí (typické pro tradiční správní soudnictví, pokud se zkoumá jen právní stránka případu, ne skutková)

Právo je uskutečňováno chováním nositelů subjektivních práv a povinností:
chování v souladu s právem – secundum legem
chování v rozporu s právem – contra legem

Při aplikaci práva orgány veřejné moci vydávají individuální právní akty
činnost státních orgánů zahrnuje i kontrolní a organizační činnost
tvorba rozhodnutí zahrnuje poznávací a rozhodovací činnosti státního orgánu

Stadia procesu aplikace práva:
zjišťování skutkového stavu – questiones facti:
orgán zjišťuje pravdu, fakta a jejich spojení musí být zjištěna pouze prostřednictvím důkazů, hodnocení dovršeno po předložení souhrnu důkazů
hodnocení důkazů je proces rozboru důkazů vrcholící vývodem státního orgánu o zjištění existence určitých skutečností
v civilním řízení zjištění maximální pravděpodobnosti
v trestním řízení zásada, že v pochybnostech rozhodnuto příznivěji pro obžalovaného (in dubio pro reo)
řešení otázek právních – questiones iuris – zjištění relevantních právních norem a jejich interpretaci
případ posuzován podle normy, která jej předvídá a upravuje, pokud věc není předvídána, rozhoduje analogie, nebo řízení přeruší
zjistit zda je norma platná, zda nebyla zrušena nebo změněna jinou normou, ověřit text, zjistit, zda není v rozporu ze zákonem, provést výklad
Ověřit prostorovou, osobní a časovou působnost normy
pokud výslovně v rozporu s jinou platnou normou, je třeba rozhodnout, kterou ze dvou můžeme aplikovat. pokud je rozpor mezi akty stejného stupně, je třeba se přidržet toho později vydaného, pokud ten není zvláštní oproti dřívějšímu obecnému
logický rozpor mezi normami téhož aktu odstranit toliko novelizací
rozhodnutí – třetí stádium aplikace práva je vydání aktu aplikace práva. Konkrétní názvy aktů aplikace jsou různé (např. rozsudek, platební rozkaz, trestní příkaz apod.)
zajistit vhodnými postupy přísné dodržování právních norem, zároveň však zabránit právnímu formalismu
určení pravomoci a působnosti orgánů při aplikaci práva a tvorbě individuálních právních aktů.
rozhodování orgánů má být svěřeno orgánu kolegiálnímu (např. soudní senát) nebo monokratickému (např. samosoudce)
Akt aplikace práva (individuální právní akt) představuje rozhodnutí o konkrétních právech a povinnostech účastníků; akt aplikace práva obsahuje: 1)výrok (petit, enunciát)-vlastní rozhodnutí; 2)odůvodnění; 3)poučení o opravných prostředcích. Akt aplikace práva nabývá postupně účinnosti, právní moci a vykonatelnosti

UVÁŽENÍ PŘI APLIKACI PRÁVA

Činnost státních orgánů může ovlivňovat efekt společenského působení práva.
Prvním předpokladem adekvátního výsledku působení právních norem je dostatečná úroveň jejich obsahové i formální kvality.
Právní normy musí především mít vysokou obsahovou kvalitu, musí upravovat společenské vztahy z hlediska aprobovaných hodnot a cílů společnosti. I pro proces tvorby a aplikace práva platí poznatky teorie řízení o vytváření zpětné vazby.

Relativní abstraktnost právní úpravy může dosáhnout takového stupně, že státní orgán je při aplikaci vázán pouze rámcově tak, aby mohl přihlížet ke konkrétním podmínkám jednotlivých případů a aby se zabránilo nežádoucímu formalismu. V takovém případě je ponecháno státním orgánům v jistých (širších nebo užších) mezích právo uvážení.
Vázanost státních orgánů právními normami při vydávání aktů aplikace práva je proto nutné chápat jako vázanost relativní.
Míra vázanosti státních orgánů právními normami závisí pak na řadě faktorů a podmínek, nejen na samotné povaze upravovaných vztahů, ale do jisté míry i na metodách a technice tvorby a aplikace práva, na charakteru právní kultury, na stupni centralizace státní moci a na podmínkách dalších.
Ve správním právu se někdy užívá velmi abstraktních pojmů, jako „bez vážného důvodu“, „závažné porušení povinností“. Je třeba ovšem vzít v úvahu, že správní orgán je tu omezován obecnými principy práva a veřejné správy, především zajišťováním spravedlnosti při rozhodování a dále ustálenou judikaturou soudů včetně Evropského soudu pro lidská práva.
V některých případech je uvážení dáno nejenom značnou obecností právní úpravy, nýbrž je zvýrazněno ještě výslovným oprávněním státního orgánu, aby v určitých mezích postupoval v rámci uvážení. Příkladem takového expressis verbis předpokládaného uvážení je § 450 OZ, který stanoví, že z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména ke společenskému významu škody, k tomu, jak k ní došlo, a majetkovým poměrům občana, který škodu způsobil.
Do téže skupiny uvážení náleží též ony případy, kdy právní norma sice svěřuje státnímu orgánu možnost (pravomoc či oprávnění) vydat za určitých podmínek akt určitého obsahu, neukládá mu však zároveň takovou povinnost. tak soud za podmínek stanovených zákonem může (nikoliv musí rozvést manželství apod.
Uvážení státního orgánu je přirozeně podrobeno obecným zásadám, jimiž se řídí proces aplikace.
S požadavkem obsahové kvality – požadavek soustavně a cílevědomě zdokonalovat právní úpravu a pokud možno snižovat počet právních předpisů, trvale zvyšovat jejich přehlednost, koordinovanost, komplexnost a relativní stabilitu.
Působení práva je tak do značné míry závislé též na kvalitě činnosti státních orgánů, které interpretují a aplikují právo.
Vysoká úroveň odborných znalostí (právních, sociálně psychologických, ale i dalších) a jejich trvalé prohlubování je nezbytným předpokladem kvality, spravedlnosti a efektivnosti rozhodování a aktů aplikace práva.
Spravedlnost společenského působení práva je tedy spoluurčována, jako jedním z faktorů, kvalitou procesů aplikace práva.

Soudobý demokratický právní stát. Legalita a legitimita.

33. Soudobý demokratický právní stát. Legalita a legitimita.

– legalita = zákonnost
– 2 požadavky – relevantní vztahy musí být regulovány právem a právo musí být zachováno
– uplatněna pokud státní moc zabezpečuje právní regulaci vztahů a realizaci práva
– legální jsou vztahy, které jsou v souladu s platným právem
– legitimita – ospravedlnění samotného práva a nakolik je právo výtvorem státní moci
– právní stát – primát práva nad státem  stát vázán právem
– značí určitý způsob řešení vztahů mezi státem a jednotlivcem
– každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit něco, co zákon neukládá
– kromě povinností stanovených veřejnou mocí je každý vázán povinnostmi, které na sebe bere vlivem své vůle v soukromoprávních jednáních
– opakem právního státu je stát totalitní

Vázanost platným právem
Zákonnost podřizuje obyvatele pravidlům. Zároveň však podřizuje pravidlům i orgány státní moci. Požadavek zachovávání práva, v sobě zahrnuje i požadavek zachovávání práva státními orgány. Tato zásada je conditio sine dua non zákonnosti. Můžeme ji formulovat též jako princip vázanosti státních orgánů platnými právními normami. Kdyby se požadavek zachovávání práva nevztahoval i na subjekty moci, právní regulování by pozbývalo shora popsané funkce, která spočívá v zajištění právní svobody a právní jistoty. Také v uvedené zásadě se projevuje zákonnost jako metoda charakteristická teprve pro moderní stát.
Postulát vázanosti státních orgánů právními normami má základ v požadavcích ideologie období klasických novověkých revolucí, a to ve spojitosti s principem ústavnosti. Směroval proti neomezené vládě suverénního monarchy.Princip konstitucionalizmu je spjat s ideou kontroly společnosti, reprezentované státem stanovujícím ústavu, nad všemi orgány státu tím, že ústava vybavená vyšší právní sílou oproti ostatním normativním právním aktům, váže činnost nejvyšších státních orgánů. Tak se zejména mají základní svobody a práva, vyjádřené v ústavě, uchránit před libovolnými zásahy administrativy.
Primát práva nad státem totiž není adekvátní pojetí, jež zná jen pozitivní právo a omezuje úkol právní vědy jen na jeho zkoumání. Onen primát nelze odvodit z pozitivního práva. Pozitivní právo je výtvorem státu. Pozitivní právo samo stanoví výhradní právotvornou pravomoc příslušných orgánů státu. Dokonce to pojetí právního státu, které mluví o vázanosti státu platným právem, vyslovuje větu přirozenoprávní.V právně pozitivním smyslu totiž lze mluvit nikoli o vázanosti státních orgánů právními normami, nýbrž jen o vázanosti státních orgánů právními normami.

Rozdíl v pojetí „Rechtsstaat“ a „Rule of Law“
Právní stát vychází z myšlenky dominace zákona. Zákon je projevem vůle zákonodárního sboru. To vše je spojeno se suverenitou lidu nebo parlamentu. Existují některá nezadatelná práva, která mohou být omezena jen zákonem. Parlament je tvůrcem práva a bez zákona jako formy nelze mluvit o právním státu.
Důvody proč je kladen takový důraz na zákon lze shrnout do těchto postulátů:
1) zákon je přijímán zákonodárným sborem, který je volen lidem, a proto je k přijímání zákonů legitimován
2) na zákonech postavený právní řád je přehlednější než ten, který vychází z mnoha pramenů práva, a je zde zdůrazněn princip právní jistoty
3) zákon je progresivní prostředek potřebné změny společenských poměrů
4) v zákoně je předem možné říci, co je dobré a co špatné, a tedy vytvořit ideální normativní svět
Uvedené přístupy se neprosadily v zemích angloamerického práva. Ideál správného a spravedlivého se hledá stále znovu v dynamice společenských vztahů. Klade se důraz na tradici – literatura, obyčeje. Soudy zde nalézají právo (tvorba práva ex post) – předem je stanoveno relativně málo pravidel a z toho vyplývá relativně nízká míra právní jistoty.
Otázkou zůstává, jaké je reálné sociální postavení soudce- nakolik je nezávislý a nakolik je prostředníkem prosazování politických zájmů. I při relativně velké volnosti při judikovaní nemůže rozhodnout mimo ústavu, nestojí zcela nad státem. Každý má právo na spravedlivý proces (due process of law). Je zde zaveden a široce uplatňován porotní systém, ne základě kterého se rozhoduje „podle nejlepšího svědomí a vědomí“ členů poroty, což funguje jako jedna ze záruk, která má chránit občana proti státu.

V kontinentálním pojetí právního státu je stát vázán právem, zákonem. Je možné přesně říci, co je dovoleno a co ne, a tím jsou vázány všechny orgány. Konstrukční problém v koncepci právního státu spočívá v tom, zda je tvůrcem práva sám vázán zákonem. V původním pojetí právního státu může být pouze ve dvou směrech:
1) platné zákony jsou platné i pro něho – závaznost zčásti morálně – politická, ne jen čistě právní
2) změna zákonů je možná zase jen při dodržení zákonem stanovené procedury – zákonodárce je vázán procesními normami.

Později se vyvíjí představa o možnosti vázat zákonodárce ústavními předpisy. Formuluje se formální pojetí právního státu (legalistické pojetí). Formální pojetí právního státu bylo doktrinálně vymezeno pod vlivem právního pozitivizmu v kontinentálním typu právní kultury v 19. století. Jeho podstatou bylo úsilí o omezení výkonu státní moci nutností striktně dodržovat zákony. Požadavek legality vůči nim spočíval a stále spočívá v tom, že každý státní orgán, resp. i nestátní orgán veřejné moci, může jednat jen secundum et intra legem (na základě a v mezích zákona) v rozsahu zákonem stanovené pravomoci a působnosti.

Obsah pravidel není předem dán, dány jsou formy (způsob), ve kterých mohou být pravidla vytvářena. Dále se rozvíjí vázanost subjektů právem. Neuvažuje se o státu, ale hovoří se o vázanosti státních orgánů právem. Zákonodárce je vázán platným právem, soud zákony, která nemůže měnit, pouze je vykládá, správní orgány jsou vázány celým právním řádem. Toto pojetí se ukázalo jako slabé, stejně tak jeho záruky, neboť zde existuje možnost destrukce formálního právního státu legální cestou. Stačí totiž dodržení formálních pravidel tvorby norem a obsah pak může být jakýkoliv.

Demokratický právní stát

lze pojímat jako stát vázaný právem přirozeným
Máji- li jít primát a superioritu přirozeného práva, jež se má uplatňovat v praxi státní právní politiky, je žádoucí takové vymezení , které lze opírat o konsenzus.
Jednou z podstatných otázek , které vyplívají z relevantních jusnaturalistických koncepcí je legitimita.Hodnotou, jejíž dosažení či uchování je kritériem pro hodnocení pozitivního práva a státu jako legitimních nebo ilegitimních, popřípadě pro posouzení míry jejich legitimity, je spravedlnost.

Koncepce demokratické legitimity: současné převládající pojetí právního státu koinciduje s pojmem demokratického právního státu.
-2 různá pojetí demokracie, frekventovaná ve vývoji politicko-právních ideologií a státoprávních struktur
Jde o předně zjednodušené pojetí demokracie jako vlády lidu, ve smyslu suverenity= neomezené moci lidu.Podle toho stát a jím nastolený právní režim je legitimní, uplatňuje-li se vněm vůle lidu , prakticky vůle jeho většiny.Spojována je tato koncepce se jménem J.J. Rousseau.
Toto uvedené pojetí implikuje konstituci státní moci, která má umožnit nejúplnější prosazování vůle lidu. Pojem suverenity lidy neobsahuje sám o sobě poukaz na řádná hmotně-právní pravidla, která by měla zavazovat stát
Nevyplívá z něho , co legitimně smí nebo nesmí být obsahem projevu vůle lidu. Suverenita lidu je jen formou suverenity vlády.
Pojetí, které mnohem spíše odpovídá současnému doktrinálnímu pojetí demokratického právního státu, zahrnuje 2 principy:
1. uplatňování většinové vůle lidu
2. zároveň ochranu rovných lidských (obč. a polit. ) práv a základ. Svobod jedince, eo ipsa tedy i menšiny.

Myšlenka právního státu úzce souvisí se zákonností(legalitou)
zákonnost se v tomto smyslu stává základní metodou činnosti stát. aparátu a všechny mimoprávní prostředky musí být v souladu s právem
zárodečné rysy ideje právního státu najdeme již v řecké filozofii u Platóna a Aristotela
Řadu praktických podnětů a kroků přinesl historický vývoj v Anglii. Zvláště od doby přijetí Habeas Corpus Act(1676) a po VFR.Poté se idea právního státu rozvíjela zejména v Ně.
Nebyla a ani namohla být vytvořena univerzálně přijatá koncepce právního státu, je ovšem možné dovodit základní rysy právního státu.
V tomto smyslu je třeba vnímat určité rozdíly přetrvávající dodnes v evrops. Kontinent. Pojetí práv. kultury a typu anglosaské prav. kultury. Jde hlavně o rozdíly v chápání pramenů práva a postavení soudce v procesu tvorby, interpretace a aplikace práva
V „ technickém smyslu“- je právní stát produktem právního pozitivismu 19. Stol. V Evropě.
Pro pozitivismus je právo totožné se zákonem a na jeho základě, k jeho provedení a v jeho mezích vydanými podzákonnými předpisy.
Měřítkem právního charakteru státu se stále míra kvality legislativní, interpretační, aplikační činnosti, dodržování ústavního a zákonného postupu, který je přesně stanoven.
-1-
Právní stát vystupuje jako ochránce práva(zákonů), které jsou sice tvořeny státní mocí,

Ale zákonně stanoveným způsobem, ústavně k tomu pověřenými orgány a při stabilitě základů právní úpravy.

Samotný pojem právní stát se objevuje v poslední třetině 19. Stol. V něm. Práv. literatuře.Je ovlivněn práv. pozitivismem, liberalismem.Existuje v různých zemích v Ne-Rechtsstaat.
Právní stát je kontinent. Protějškem anglosas. Pojmu“rule of law“= „panství práva“
Legalistickým pojetím právního státu otřásl fašismus, nacismus, stalinismus
Pro poválečné období je charakteristický zvýšený důraz na demokratický charakter státu. Dodržování lidských práv a její ochrany nejen ne úrovni jednotlivých států ale i na úrovni mezinárodního společenství.

Sepětí práva se státem se uplatňuje ve dvou rovinách:
1. formální- spočívá v tom, že právními normami jsou jen ty normy, které stát uznává v předem stanovených formách tzv. pramenech práva.Pouze na základě těchto forem se též lze domáhat účinné ochrany subjektivních práv od státu.
2. Materiální- Donucení ke splnění povinností, vyplívající z právní normy a poskytující ochranu normou zaručeným právem.

Stát lze vymezit jako politickou formu organizace společnosti.
je to základní instituce společnosti- kde existují politické vztahy, musí existovat stát.
jedná se o hlavní mocenský subjekt ve společnosti
základním organizačním elementem je státní moc- jako druh veřejné moci

V demokratických státech je zdrojem a nositelem státní moci lid, svojí svrchovanost projevující ve volbách a v referendu. Výkon státní moci lidem je přenášen na státní orgány, na orgány moci zákonodárné, výkonné a soudní.
Institucionálně je stát představován státním aparátem, tvořeným souhrnem státních orgánů a dalšími státními institucemi.

Dodržování principu legality je důležitým atributem právního státu!

Soudobý demokratický právní stát je legitimován nejen legalitou, ale i naplňováním zásady suverenity lidu jakož i koncepcí lidských práv.

Právní stát je možno vymezit jako stát, ve kterém se uplatňuje legalita a to vůči orgánům státu a i dalším orgánům veřejné moci.
Resp. Stát, ve kterém se metoda legality nedílně spojuje s jeho demokratickým charakterem= idea suverenity lidu, principem dělby moci a koncepcí nezadatelných lidských práv( soudobé materiální pojetí právního státu)

Historické souvislosti formování právního státu
Právní stát se vymezil jako negace pojmu „policejní stát“.
Právní stát se stal synonymem legality. Velký význam měl liberalismus jako sociálně-politická doktrína.Za právní výraz liberalismu se považuje právní pozitivismus.
V právní státě je zákonný rámec, který vymezuje postavení každého subjektu. Státní orgány mohou vyvíjet činnost pouze intra legem a secundum legem.

Prvky legality existují v jakémkoliv uspořádaném systému vztahu státu a práva.

Rozdíl v pojetí „Rechtsstaat“ a „rule of law“
Právní stát vychází z myšlenky dominance zákona. Zákon je projevem vůle zákonodárného sboru. To vše je spojeno se suverenitou lidu nebo parlamentu.

1. zákon je přijímán zákonodárným sborem, který je volen lidem, a proto je k příjmání zákonů legitimován.
2. Na zákonech postavený právní řád je přehlednější, než ten, který vychází z mnohosti pramenů práva a je zde zdůrazněn princip právní jistoty,
3. Zákon je progresivní prostředek změny společenských poměrů,
4. V zákoně je předem možné říci, co je dobré a co špatné a tedy vytvořit ideální normativní svět
Uvedené přístupy se neprosadily v zemích angloamerického práva.Angloamerický svět je plný neustálých střetů zájmů, ketré se projevují i v právu. Ideál správného a spravedlivého se stále hledá v dynamice společenských vztahů. Klade se důraz na tradici – literatura, obyčeje.
Soudy zde nalézají právo(tvorba práva ex post)
Otázkou zůstává, jaké je reálné sociální postavení soudce, i při velké volnosti při judikování nemůže rozhodnout mimo ústavu, nestojí zcela nad státem. Každý má právo na spravedlivý proces. Je zde zaveden a široce uplatňován porotní systém. Ve VB jde výrazněji o spontánní proces, v USA je důležitá myšlenková ideální konstrukce, představa ideálního uspořádání- suverénní lid, který si dává Ústavu.
V kontinentálním pojetí právního státu je stát vázan právem, zákonem. Konstrukční problém v konstrukci právního státu spočívá v tom, zda je tvůrce práva sám vázán zákonem?
V původním pojetí právního státu může být pouze ve dvou směrech:
1. platné zákony jsou platné i pro něho- závaznost zčásti morálně- plitická, nejen čistě právní.
2. Změna zákonů je možná jen zase při dodržení zákonem stanovené procedury- zákonodárce je vázán procesními normami.

V 19. Stol.- V tomto období se formuluje formální pojetí právního státu( legalistické pojetí). Formální pojetí právního státu bylo doktrinálně vymezeno pod vlivem právního pozitivismu v kontinentálním typu právní kultury v 19. Stol. Jeho podstatou bylo úsilí o omezení výkonu státní moci nutností striktně dodržovat zákony. Obsah pravidel není přitom předem dán , dány jsou jen formy, ve kterých mohou být pravidla vytvářena. Neuvažuje se o státu , ale o vázanosti státních orgánů právem. Zákonodárce je vázán platným právem , soud zákony, které nemůže měnit a pouze je vykládá, správní orgány jsou vázány celým právním řádem.

Krize právního státu
Přichází s krizí liberalismu na přelomu 19. A 20. Stol. Oproti tomu vystoupila tzv. Freirechtsschule( škola volného práva) a jiné směry sociologizující povahy, která hovoří o tom, že je třeba vytvářet volné právo Pod vlivem extrémních sil dochází k delegovanému zákonodárství- parlament přenáší zákonodárnou pravomoc na výkonné orgány. To bylo využito k destrukci právního státu vůbec.
Vystupuje se s kritikou demokracie, minimálního státu, liberalismu. Oproti tomu se staví silný stát a totalitní stát.

Po druhé světové válce se vytvořila materiální koncepce právního státu.
Základní rysy materiálního pojetí právního státu jsou:
1. vázanost státu právem
2. lidská práva
3. dělba moci
4. demokratický charakter státu- uplatňuje se svrchovanost vůle lidu. Stát, který není demokratický, není právním státem.

Atributy právního státu v materiálním pojetí
Vázanost státu právem: Soudobé právo vychází ze tří legitimizačních zdrojů.
vůle lidu
hodnotová orientace
princip legality
Hierarchicky uspořádaným platným právem jsou vázány státní orgány.
Záleží na státu , jak dalece připustí vnitrostátní závaznost norem mezinárodního práva.
Lidská práva: představují nejdůležitější subjektivní práva, která jsou ústavně zaručena
Jednotlivé atributy základních práv a svobod:
nezadatelnost
nezrušitelnost
nezcizitelnost
nepromlčitelnost
Důležité je zejména jejich rozlišení na základní lidská práva, politická práva, práva národnostních menšin, hospodářská, sociální a kulturní práva.
Platí, že když zákon není jednoznačný, je vykládán ve prospěch těchto práv.
Dělba moci: Strukturalizace ústav bývá přizpůsobeny reálným ústávním orgánům.Soudobé chápání problematiky dělby moci, zahrnuje na straně jedné otázku výkonu určité pravomoci několika ústavními orgány a výkonu několika pravomocí týmž orgánem.na druhé straně právě pojetím dělby moci překračující úzký rámec klasické tripartity moci.

Soudobý demokratický právní stát může být jen decentralizovaný stát.

Spravedlnost a právo; vztah spravedlnosti a právní jistoty.

36. Spravedlnost a právo; vztah spravedlnosti a právní jistoty.

– bez ohledu na posuny v hodnotových orientacích lidí, v právním státě je v právu a jeho výkladu orientace na hodnotu spravedlnosti

Spravedlnost formálně právní
– je zde mnoho výměrů pojmu spravedlnost (např. Kelsen jich vypočítal 16), ale tzv. formální či formálně právní výměr pojmu spravedlnost – za rovných podmínek rovná práva a povinnosti (de similibus idem est iudicandum – o případech stejného druhu se má rozhodovat rovně) – je obecně přijímán a nesetkává se s námitkami
– implikace: jsou-li dány ty nebo ony podmínky, vyjádřené v hypotéze (hypotéza = antecedent), vztahují se rovně na všechny subjekty ta nebo ona oprávnění a povinnosti vyjádřené v dispozici (dispozice = konsekvent)
– spravedlnost ve formálním smyslu je hodnotou sui generis – není hodnotou sama o sobě , má se uplatnit v relaci ke kterékoliv hodnotě zajišťované právním řádem
– zásada spravedlnosti – základní pravidlo nestranného výkonu soudcovského povolání

Spravedlnost komulativní a distributivní
– komulativní spravedlnost
– mezi podmínkami vyjádřenými v antecedentu normy nesmějí figurovat vlastnosti jedinců, má-li jít o stanovení svobodné soutěže
– uplatnění je založeno na reciprocitě a ekvivalentu (především v majetkových vztazích
– odpovídá tržnímu mechanismu
– tzv. zarovnávací spravedlnost
– distributivní spravedlnost
– přihlíží k vlastnostem subjektů
– došlo ke konsensu (v evr. právních státech), že není přípustné při přerozdělování subjektivních práv a povinností uplatňovat rozdíly mezi lidmi pokud jde o pohlaví, rasu, věk, vzdělání, náboženské a politické smýšlení apod.
– založena na rozdělování všem podle stejného měřítka
– je východiskem k vymezování a uplatňování pojmu soc. spravedlnosti (základ koncepcí soc. státu)
– korigují se důsledky tržního mechanismu
– tzv. ”přidělovací spravedlnost”
– předpoklad, že výlučné uplatnění pouze komulativní spravedlnosti by vedlo k přílišné soc. nerovnosti, velkému růstu zločinnosti atd.
– hlavní doména – soc. práva

Komulativní ani distributivní spravedlnost nejsou hodnotami samy o sobě, je to spíše konkretizace spravedlnosti formálně právní.

– právní jistota = stav, za kterého lze předvídat a spoléhat, že rozhodnutí příslušných orgánů v individuálních případech budou odpovídat spravedlnosti ve formálním smyslu, tedy i v případech obdobných bude rozhodováno obdobně
– hodnotu právní jistoty je nutno brát v úvahu jak při tvorbě práva, tak při jeho dotváření v procesu interpretace a aplikace
– právní jistota závisí mj. na relativní stabilitě práva
– v konsolidovaném právním státu se jedná především o stabilitu ustavněprávní, zvláštně regulace základních práv a svobod, a soukromoprávní, zvláště vlastnických poměrů
– právní jistota závisí rovněž na stabilitě výkladu práva v procesu jeho dotváření v aplikaci
– právní jistota je zároveň právním principem
– atributy právní jistoty:
Jistota, že bude tvořeno dobré právo
Jistota, že nikdo nebude bez zákonných důvodů omezen ve svých právech
Jistota, že bude šetřeno nabytých práv
Jistota, že každý se domůže svých práv
Jistota, že bude spravedlivě postižen každý, kdo právo porušuje
– názory na to, co je dobré právo, jsou diverzifikované
– z hlediska jejich relevance je omezena základními principy právního státu
– „Lidé jsou svobodni a rovni v důstojnosti a v právech“
– dobré právo – bezmezerovitost, nerozpornost a obsahová konzistentnost právního řádu, dobré může být jen stabilní právo
– nestabilní právní úpravou je nejvíce narušena ochrana nabytých práv
– přistupuje i kvalita justice a dalších orgánů právní ochrany
– spravedlivý postih v sobě zahrnuje rovněž a též morálně přiměřený deliktu
– rovnost před zákonem se projevuje ve stejném postihu všech za stejné delikty
Vztah spravedlnosti a právní jistoty
– spravedlnost je vždy spojena s rovností
– procesy uzavřené a plně programované normami skýtají nejspíše záruky právní jistoty, zároveň implikují riziko ryze formalistických rozhodnutí – ta, která jsou v souladu s právními normami, ale věčně se jeví nespravedlivými
– ve skutečnosti se mohou naskytnou vstupní informace o faktickém skutkovém stavu, které mohou být pro rozhodování relevantní a které ovšem normativní úprava nepředvídá
– zkušenosti s rozhodnutími podle takových norem vedly k formulaci teze, že „summum ius summa saepe iniuria“
– právní jistota, podmíněná předvídatelností rozhodnutí orgánů veřejné moci při vydávání individuálních pr. aktů, jednotností rozhodování i rovnoprávnost subjektů, jejichž vtahy jsou pr. normou upraveny, jsou tím spíše zajištěny, čím více menší je prostor pro uvážení orgánů, vymezený právní normou

Dynamika a stabilita práva.

37. Dynamika a stabilita práva.

Pro působení práva ve společnosti má zásadní význam požadavek, aby bylo právo stabilní, protože má vytvořit ve společnosti řád.
Nestabilita práva nepředvídatelnost výsledků v rozhodování zákonodárce nebo soudců, znamená konec práva. Sále platí Ubi ius incertum , ibi ius nullum / Kde je právo neurčité není práva /
Jinak se právo, jako společenský jev nemůže vyhnout zákonitosti stále většího pohybu, dynamice, ve vývoji společnosti, které se projevují nezbytně též v častých změnách legislativy. Vyvstává otázka, je-li nová úprava a změna legislativy nutná – zda vyváží nedostatky spojené s labilitou práva.Efektivnost dané právní úpravy se ukáže zpravidla nejdříve za 3-5 let jejího užívání.Proto častější změny zákonů bývají nahodilé a zřídka se mohou opírat o poznatky o efektivitě působení dosavadní právní úpravy.

Ukázka nestability zákonů a judikatury v podmínkách transformace československé a pak i české společnosti 90. let
Obchodní zákoník k 1.1.2001 z roku 1991 novelizace 18x
Zákon o konkurzu a vyrovnání z r. 1991 16x
Živnostenský zákon z r. 1991 45x
Zákon o daních z přijmu z r. 1992 40x
Trestní zákon z r. 1961 za 20let účinnosti-8x změněn / mezi 1998-2000 17x/
Občanský soudní řád z r. 1963 do 1989 5x od 1990 36x

Právní kontinuita a diskontinuita.

38. Právní kontinuita a diskontinuita.

– kde je společnost, tam je i právo (ubi societas, ibi ius)
– společnost nemůže existovat bez práva, může však docházet k větším či menším změnám v obsahu práva, mění se rovněž formy i prostředky jeho působení
– kontinuita práva svědčí o jeho stabilitu, diskontinuita o narušení dosavadního řádu
– rozlišuje se kontinuita (resp. diskontinuita):

a) formální – kontinuita v pramenech práva, v právních institucích
– nedochází k náhlému zlomu, tzn. Zrušení všech právních předpisů

b) materiální – kontinuita na hodnotových základech práva
– materiální diskontinuita může znamenat posun hodnotového základu práva, což se projeví v obsahu práva, ve změně Ústavy, interpretaci normativního textu atd.
– materiální diskontinuita je odklonem od dosavadních hodnotových východisek práva, nemusí ale znamenat destrukci právního řádu

– z bezpráví právo nevznikne (ex iniuria ius non oritur)
– právo vzniká z práva
– kontinuita je důležitá, protože podle pravidel platného práva vzniká nové právo
– když se právo stane bezprávím, není správné na toto právo navazovat
– sociální revoluce, ohromná ekologická havárie → právo přestane působit, je třeba se řídit novými pravidly, která vytvoří sama skutečnost – tzn. realita tvoří nová pravidla (normativní síla skutečnosti – shoda s Jellinkem) – to se ale stává pouze ve výjimečných případech → ve skutečnosti ani v těchto mimořádných situacích nedochází k úplnému odtržení od dosavadního práva
– vývoj práva probíhá v jednotě kvantitativních a kvalitativních změn:

a) kvantitativní – uskutečňují se nepřetržitě a postupně

b) kvalitativní − probíhají ve formě přerušení nepřetržitosti, posloupnosti

– tzn. že vývoj práva, který je jednotou kvantitativních i kvalitativních změn, je současně jednotou nepřetržitosti a přetržitosti, kontinuity a diskontinuity, evoluce a revoluce
– chápání určitých změn jako kvantitativních nebo kvalitativních závisí na tom, co považujeme za kvalitu práva
– i v rámci platnosti určitého normativního právního aktu dochází po určité době k určitým změnám v chápání smyslu jeho jednotlivých ustanovení (kvůli odlišné interpretaci, zejm. soudy) → proto může být kvalitativní změnou již přijetí nové zákonné úpravy určitého komplexu společenských vztahů; současně je však z hlediska vývoje společnosti jako celku tato změna pouze kvantitativní
– kvalitativní změny = tehdy, když v návaznosti na podstatné změny ve společenských vztazích dochází v určité vývojové etapě k zásadním proměnám základů právní regulace, dochází k materiální (tj. hodnotové) a někdy i formální diskontinuitě ve vývoji práva

– proces vývoje práva neprobíhá lineárně, bezproblémově a pouze po vzestupné linii
– negace a likvidace dosavadního stavu ponechává určitý prostor dalšímu vývoji, obsahuje element spojení s dosavadním vývojovým stupněm
– vzestupný vývoj byl i v historii lidstva často realizován různými oklikami a návraty ke zdánlivě již překonaným vývojovým stupňům, kontinuita se prolíná s diskontinuitou, atd.

Právní axiologie; konflikty hodnot a jejich řešení.

35.Právní axiologie; konflikty hodnot a jejich řešení.

Hodnoty:
abychom mohli lépe charakterizovat axiologickou problematiku, je třeba vysvětlit pojmy hodnota a účel
hodnota → konečný účel a abstraktní hledisko pro volbu účelů (hodnoty jsou takové účely, které již nelze pojmout jako pouhé prostředky k dosahování jiných účelů)
dosahování účelů je prostředkem ke zjišťování hodnot
ze sociologického hlediska jsou hodnoty jevy, které lidé považují za základní blaha, kterých je třeba dosahovat a chránit je
jednotlivé skupiny obyvatelstva se orientují na hodnoty seřazené do stupnic hodnot, které vyjadřují preference jedněch hodnot před druhými
jsou prokázány proměnnosti těchto orientací → jejich závislost na měnlivých potřebách a z nich vyvěrajících zájmech
potřeba → aktuální stav nedostatku něčeho (ty hodnoty, kterých se nedostává se ocitají na vyšších stupních v pořadí hodnot)
orientace na ty či ony hodnoty, resp. rozdíly mezi vlivnými složkami společnosti (hlavně politické strany a hnutí) mají význačnou úlohu v právní politice (př. růst hodnoty sociální jistoty při enormním růstu nezaměstnanosti; růst hodnoty národní a státní suverenity a státní bezpečnosti při jejím ohrožení agresí zvenčí atd.)
tato problematika spadá do oborů sociologie, psychologie a sociologie politiky
Právní axiologie
axiologie → nauka o hodnotách a hodnocení
zajištění hodnot, na které je orientována právní politika státu, pojímáme jako účel a právo jako prostředek
hodnocení de lege ferenda z hlediska účelnosti musí spočívat v posuzování, zda jsou připravované právní normy prostředkem způsobilým tyto hodnoty zajišťovat
preliminární (předběžná) je pro právní axiologii otázka mezí ingerence (zasahování) práva v zajišťování hodnot → soudobé právní státy jsou založeny na konsenzu ohledně toho, že lidská práva a základní svobody jedince mají vytvářet meze státní ingerence → sféra, ve které do volby způsobu života nelze zasahovat příkazy a zákazy právního charakteru (tedy těmi, které se opírají o státní donucení)
je také nezbytné respektovat relativitu hodnot a vztahů mezi nimi → z rozboru práva demokratických států je zřejmá pluralita a horizontální rozvětvenost těchto hodnot
Konflikty hodnot; jejich řešení
konflikty hodnot musí řešit právní politika (jako normotvorné rozhodování v úzkém smyslu legislativy) a i interpretace dotvářením práva při aplikaci
preferovat určitou hodnotu je možné jen na úkor hodnoty jiné → v právní politice demokratického právního státu je možná jen relativní preference, tzn. žádná hodnota nemůže být úplně zanedbána
pokud budeme na nějakou hodnotu nazírat jako na absolutní hodnotu (takovou, pro kterou lze úplně rezignovat na jakékoli jiné hodnoty), povede naše jednání k fundamentalismu, nacionálnímu, náboženskému či jinému fanatismu, intoleranci, politickému extremismu → právní politika, která by vycházela z podobného pojímání, by byla neslučitelná s podstatnými náležitostmi demokratického právního státu
problematika relativních preferencí není, nemůže a mnohdy ani nemá být vyřešena cestou legislativy v platném právu, takže bývá řešena při dotváření práva cestou interpretace při jeho aplikaci (př. orientace na hodnotu svobody jedince se v právu uplatňuje v podobě řady svobod, ale tyto svobody nemohou být neomezené z důvodu konkurence svobod jedinců, ale i dalších hodnot → tato problematika bývá tedy řešena až soudním výkladem při rozhodování o konkrétních kauzách)

Základní práva a svobody a jejich význam v demokratickém právním státě. Klasifikace základních práv a svobod.

34. Základní práva a svobody a jejich význam v demokratickém právním státě. Klasifikace základních práv a svobod.

Základní práva a svobody představují nejdůležitější subjektivní práva, která jsou ústavně zaručena → v České republice zejména Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.
Po druhé světové válce se objevuje snaha o kodifikaci lidských práv na mezinárodní úrovni → výsledkem je Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948. Na jejím základě byly vypracovány 2 základní mezinárodní dokumenty v oblasti lidských práv: Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Atributy základních práv a svobod:
Nezadatelnost → tato práva se nepovažují za výtvor právní moci, stát je, pokud chce být právním státem, musí uznat, aby získaly pozitivně-právní charakter
Nezrušitelnost → stát je nemůže platně zrušit
Nezcizitelnost → mají kogentní povahu, vzdání se jich ze strany jejich nositele nemá právní význam, přenesení práva na jiného je neplatné, stát chrání občana i proti jeho vůli
Nepromlčitelnost → jsou trvale vymahatelná, plynutí času na tom nic nemění
Nejsou neomezitelná → omezena ale mohou být jen zákonem, a to jen ze dvou důvodů: když je to nezbytné pro výkon jiných práv nebo z důvodu veřejného zájmu

Klasifikace lidských práv
→ je možná z více hledisek, důležité je jejich rozlišení na základní lidská práva (osobnostní práva), politická práva, práva národnostních a jiných menšin, hospodářská, sociální a kulturní práva

→ dělení práv na generace podle jejich historického vývoje:
První generace: již v 18. století, typická individuální práva (právo na život, osobní svobodu, vlastnické právo…)
Druhá generace: plně přijata až na přelomu 19. století, politická práva (např. volební)
Třetí generace: rozsáhleji prosazována od 20. let 20. století, zvláště po 2. světové válce, sociální, hospodářská a kulturní práva
Čtvrtá generace: od 70. let 20. století, uznáno např. právo na příznivé životní prostředí, ochrana před zneužitím informací, ochrana osobní integrity atd.

→ lidská práva mají význam i z hlediska interpretace → platí, že když zákon není jednoznačný, je vykládán ve prospěch těchto práv

Právní stát je stát vázaný právem přirozeným → tím se překonává pojetí státu vázaného právem platným → platné právo je výtvorem státu, je státem měnitelné, nejde tedy o pravou vázanost. Žádoucí je vymezení přirozeného práva, které lze opírat o konsenzus → požadavkem je legitimita (ospravedlnitelnost), hodnotou je spravedlnost.
Z toho pramení koncepce demokratické legitimity jako uplatňování většinové vůle lidu při ochraně rovných lidských práv a základních svobod jedince, tedy i menšiny. Lidská práva a základní svobody jsou nepřekročitelnými mezemi uplatnění vůle většiny. Ani projev vůle lidu jimi nemůže disponovat → lid tedy nemá přirozené právo znemožnit výkon přirozených lidských práv jedince.

Ústavněprávní ochrana lidských práv
Ochranu práv poskytují obecné soudy a za podmínek stanovených pozitivním právem je možná ústavní a mezinárodní ochrana těchto práv (např. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku na základě evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Při ochraně lidských práv jde zejména o záruky proti zneužívání pravomoci orgány státu, garancí proti němu má být především ústavní soudnictví, které má zkoumat, jestli zákony nezužují či neanulují lidská práva v rozporu s ústavou. Základní podmínkou fungování této záruky je stanovení mezí základních práv. Lidská práva mají jen ty meze, které zajišťují jiným členům společnosti užívání týchž práv → omezení práv jedince právy jiných jedinců. Tyto meze mohou být určeny jen zákonem

Ústavy vesměs připouštějí omezení základních práv také na ochranu veřejných zájmů (zájmů společnosti) → zde začíná možná labilita a nejistota mezí základních práv.

Typy stanovení mezí základních práv v ústavách:
1. V Evropě do 2. sv. války (včetně Čs. ústavy z roku 1920) ústavy samy meze neurčují, jen stanoví, že meze mají být určeny zákonem → tím určení mezí přenášejí na obyčejné zákony, a tím oslabují stabilitu práv.
2. Po 2. sv. válce (Itálie 1946 jako první) připouští ústava určení mezi lidských práv zákonem, ale stanoví, v jakém smyslu i z jakých důvodů omezení stanovit. Zaručuje tak jejich větší stabilitu.

Mezinárodněprávní ochrana
3. Současná koncepce deklaruje nezadatelnost a univerzální charakter lidských práv. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (č. 120/1966 Sb.) vyžaduje limitovat tato práva pouze zákonem, a to jen „v zájmu národní bezpečnosti“, „veřejné bezpečnosti“, „veřejného pořádku“, „pro ochranu zdraví nebo veřejné mravnosti“ a „práv a svobod jiného“.
4. Postupy garantované evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (č.205/1992 Sb.) znamenají převrat v zajištění lidských práv. Meze základních práv jsou v evropské konvenci formulovány podobně jako v mezinárodním paktu, ale jsou kazuisticky konkretizovány judikáty Evropského soudu lidských práv. Článek 25 umožňuje, aby se kdokoliv v případě porušení práv uznávaných konvencí obrátil se stížností na Evropskou komisi a posléze ve věci rozhodl Evropský soud pro lidská práva. Evropská konvence tedy vnáší princip konkretizace mezí základních práv pomocí jejich soudního výkladu.
5. Úprava Ústavního soudu ČR počítá s analogickým postupem, Ústavní soud takto judikuje ve vztahu k ustanovením Listiny základních práv a svobod, má při tom rovněž aplikovat ustanovení evropské konvence a přihlížet k interpretaci obsažené v judikátech Evropského soudu lidských práv.

Právní stát a vláda práva. Antinomie právního státu a totálního (totalitního) státu.

34. Právní stát a vláda práva. Antinomie právního státu a totálního (totalitního) státu.

lze pojímat jako stát vázaný právem přirozeným
Máji- li jít primát a superioritu přirozeného práva, jež se má uplatňovat v praxi státní právní politiky, je žádoucí takové vymezení , které lze opírat o konsenzus.
Jednou z podstatných otázek , které vyplívají z relevantních jusnaturalistických koncepcí je legitimita.Hodnotou, jejíž dosažení či uchování je kritériem pro hodnocení pozitivního práva a státu jako legitimních nebo ilegitimních, popřípadě pro posouzení míry jejich legitimity, je spravedlnost.

Koncepce demokratické legitimity: současné převládající pojetí právního státu koinciduje s pojmem demokratického právního státu.
-2 různá pojetí demokracie, frekventovaná ve vývoji politicko-právních ideologií a státoprávních struktur
Jde o předně zjednodušené pojetí demokracie jako vlády lidu, ve smyslu suverenity= neomezené moci lidu.Podle toho stát a jím nastolený právní režim je legitimní, uplatňuje-li se vněm vůle lidu , prakticky vůle jeho většiny.Spojována je tato koncepce se jménem J.J. Rousseau.
Toto uvedené pojetí implikuje konstituci státní moci, která má umožnit nejúplnější prosazování vůle lidu. Pojem suverenity lidy neobsahuje sám o sobě poukaz na řádná hmotně-právní pravidla, která by měla zavazovat stát
Nevyplívá z něho , co legitimně smí nebo nesmí být obsahem projevu vůle lidu. Suverenita lidu je jen formou suverenity vlády.
Pojetí, které mnohem spíše odpovídá současnému doktrinálnímu pojetí demokratického právního státu, zahrnuje 2 principy:
1. uplatňování většinové vůle lidu
2. zároveň ochranu rovných lidských (obč. a polit. ) práv a základ. Svobod jedince, eo ipsa tedy i menšiny.

Myšlenka právního státu úzce souvisí se zákonností(legalitou)
zákonnost se v tomto smyslu stává základní metodou činnosti stát. aparátu a všechny mimoprávní prostředky musí být v souladu s právem
zárodečné rysy ideje právního státu najdeme již v řecké filozofii u Platóna a Aristotela
Řadu praktických podnětů a kroků přinesl historický vývoj v Anglii. Zvláště od doby přijetí Habeas Corpus Act(1676) a po VFR.Poté se idea právního státu rozvíjela zejména v Ně.
Nebyla a ani namohla být vytvořena univerzálně přijatá koncepce právního státu, je ovšem možné dovodit základní rysy právního státu.
V tomto smyslu je třeba vnímat určité rozdíly přetrvávající dodnes v evrops. Kontinent. Pojetí práv. kultury a typu anglosaské prav. kultury. Jde hlavně o rozdíly v chápání pramenů práva a postavení soudce v procesu tvorby, interpretace a aplikace práva
V „ technickém smyslu“- je právní stát produktem právního pozitivismu 19. Stol. V Evropě.
Pro pozitivismus je právo totožné se zákonem a na jeho základě, k jeho provedení a v jeho mezích vydanými podzákonnými předpisy.
Měřítkem právního charakteru státu se stále míra kvality legislativní, interpretační, aplikační činnosti, dodržování ústavního a zákonného postupu, který je přesně stanoven.
Právní stát vystupuje jako ochránce práva(zákonů), které jsou sice tvořeny státní mocí, ale zákonně stanoveným způsobem, ústavně k tomu pověřenými orgány a při stabilitě základů právní úpravy.

Samotný pojem právní stát se objevuje v poslední třetině 19. Stol. V něm. Práv. literatuře.Je ovlivněn práv. pozitivismem, liberalismem.Existuje v různých zemích v Ne-Rechtsstaat.
Právní stát je kontinent. Protějškem anglosas. Pojmu“rule of law“= „panství práva“
Legalistickým pojetím právního státu otřásl fašismus, nacismus, stalinismus
Pro poválečné období je charakteristický zvýšený důraz na demokratický charakter státu. Dodržování lidských práv a její ochrany nejen ne úrovni jednotlivých států ale i na úrovni mezinárodního společenství.

Sepětí práva se státem se uplatňuje ve dvou rovinách:
1. formální- spočívá v tom, že právními normami jsou jen ty normy, které stát uznává v předem stanovených formách tzv. pramenech práva.Pouze na základě těchto forem se též lze domáhat účinné ochrany subjektivních práv od státu.
2. Materiální- Donucení ke splnění povinností, vyplívající z právní normy a poskytující ochranu normou zaručeným právem.

Stát lze vymezit jako politickou formu organizace společnosti.
je to základní instituce společnosti- kde existují politické vztahy, musí existovat stát.
jedná se o hlavní mocenský subjekt ve společnosti
základním organizačním elementem je státní moc- jako druh veřejné moci

V demokratických státech je zdrojem a nositelem státní moci lid, svojí svrchovanost projevující ve volbách a v referendu. Výkon státní moci lidem je přenášen na státní orgány, na orgány moci zákonodárné, výkonné a soudní.
Institucionálně je stát představován státním aparátem, tvořeným souhrnem státních orgánů a dalšími státními institucemi.

Dodržování principu legality je důležitým atributem právního státu!

Soudobý demokratický právní stát je legitimován nejen legalitou, ale i naplňováním zásady suverenity lidu jakož i koncepcí lidských práv.

Právní stát je možno vymezit jako stát, ve kterém se uplatňuje legalita a to vůči orgánům státu a i dalším orgánům veřejné moci.
Resp. Stát, ve kterém se metoda legality nedílně spojuje s jeho demokratickým charakterem= idea suverenity lidu, principem dělby moci a koncepcí nezadatelných lidských práv( soudobé materiální pojetí právního státu)

Historické souvislosti formování právního státu

Právní stát se vymezil jako negace pojmu „policejní stát“.
Právní stát se stal synonymem legality. Velký význam měl liberalismus jako sociálně-politická doktrína.Za právní výraz liberalismu se považuje právní pozitivismus.
-2-
V právní státě je zákonný rámec, který vymezuje postavení každého subjektu. Státní orgány mohou vyvíjet činnost pouze intra legem a secundum legem.

Prvky legality existují v jakémkoliv uspořádaném systému vztahu státu a práva.

Rozdíl v pojetí „Rechtsstaat“ a „rule of law“
Právní stát vychází z myšlenky dominance zákona. Zákon je projevem vůle zákonodárného sboru. To vše je spojeno se suverenitou lidu nebo parlamentu.

1. zákon je přijímán zákonodárným sborem, který je volen lidem, a proto je k příjmání zákonů legitimován.
2. Na zákonech postavený právní řád je přehlednější, než ten, který vychází z mnohosti pramenů práva a je zde zdůrazněn princip právní jistoty,
3. Zákon je progresivní prostředek změny společenských poměrů,
4. V zákoně je předem možné říci, co je dobré a co špatné a tedy vytvořit ideální normativní svět
Uvedené přístupy se neprosadily v zemích angloamerického práva.Angloamerický svět je plný neustálých střetů zájmů, ketré se projevují i v právu. Ideál správného a spravedlivého se stále hledá v dynamice společenských vztahů. Klade se důraz na tradici – literatura, obyčeje.
Soudy zde nalézají právo(tvorba práva ex post)
Otázkou zůstává, jaké je reálné sociální postavení soudce, i při velké volnosti při judikování nemůže rozhodnout mimo ústavu, nestojí zcela nad státem. Každý má právo na spravedlivý proces. Je zde zaveden a široce uplatňován porotní systém. Ve VB jde výrazněji o spontánní proces, v USA je důležitá myšlenková ideální konstrukce, představa ideálního uspořádání- suverénní lid, který si dává Ústavu.
V kontinentálním pojetí právního státu je stát vázan právem, zákonem. Konstrukční problém v konstrukci právního státu spočívá v tom, zda je tvůrce práva sám vázán zákonem?
V původním pojetí právního státu může být pouze ve dvou směrech:
1. platné zákony jsou platné i pro něho- závaznost zčásti morálně- plitická, nejen čistě právní.
2. Změna zákonů je možná jen zase při dodržení zákonem stanovené procedury- zákonodárce je vázán procesními normami.

V 19. Stol.- V tomto období se formuluje formální pojetí právního státu( legalistické pojetí). Formální pojetí právního státu bylo doktrinálně vymezeno pod vlivem právního pozitivismu v kontinentálním typu právní kultury v 19. Stol. Jeho podstatou bylo úsilí o omezení výkonu státní moci nutností striktně dodržovat zákony. Obsah pravidel není přitom předem dán , dány jsou jen formy, ve kterých mohou být pravidla vytvářena. Neuvažuje se o státu , ale o vázanosti státních orgánů právem. Zákonodárce je vázán platným právem , soud zákony, které nemůže měnit a pouze je vykládá, správní orgány jsou vázány celým právním řádem.
Krize právního státu
Přichází s krizí liberalismu na přelomu 19. A 20. Stol. Oproti tomu vystoupila tzv. Freirechtsschule( škola volného práva) a jiné směry sociologizující povahy, která hovoří o tom, že je třeba vytvářet volné právo Pod vlivem extrémních sil dochází k delegovanému zákonodárství- parlament přenáší zákonodárnou pravomoc na výkonné orgány. To bylo využito k destrukci právního státu vůbec
Vystupuje se s kritikou demokracie, minimálního státu, liberalismu. Oproti tomu se staví silný stát a totalitní stát.

Po druhé světové válce se vytvořila materiální koncepce právního státu.
Základní rysy materiálního pojetí právního státu jsou:
1. vázanost státu právem
2. lidská práva
3. dělba moci
4. demokratický charakter státu- uplatňuje se svrchovanost vůle lidu. Stát, který není demokratický, není právním státem.

Atributy právního státu v materiálním pojetí
Vázanost státu právem: Soudobé právo vychází ze tří legitimizačních zdrojů.
vůle lidu
hodnotová orientace
princip legality
Hierarchicky uspořádaným platným právem jsou vázány státní orgány.
Záleží na státu , jak dalece připustí vnitrostátní závaznost norem mezinárodního práva.
Lidská práva: představují nejdůležitější subjektivní práva, která jsou ústavně zaručena
Jednotlivé atributy základních práv a svobod:
nezadatelnost
nezrušitelnost
nezcizitelnost
nepromlčitelnost
Důležité je zejména jejich rozlišení na základní lidská práva, politická práva, práva národnostních menšin, hospodářská, sociální a kulturní práva.
Platí, že když zákon není jednoznačný, je vykládán ve prospěch těchto práv.
Dělba moci: Strukturalizace ústav bývá přizpůsobeny reálným ústávním orgánům.Soudobé chápání problematiky dělby moci, zahrnuje na straně jedné otázku výkonu určité pravomoci několika ústavními orgány a výkonu několika pravomocí týmž orgánem.na druhé straně právě pojetím dělby moci překračující úzký rámec klasické tripartity moci.

Soudobý demokratický právní stát může být jen decentralizovaný stát.

Sociální stát
– souvisí s objevováním se sociálních práv vedle klasických práv
– v Německu a Francii je v ústavě přímo použit tento pojem
– používá se také pojmu ”stát blahobytu”
1. soc. stát má zaručit každému občanu životní minimum (bez závislosti na výsledcích práce)
2. soc. práva mají zajistit vzdělání, zdravotní péči a další podmínky pro rovnost příležitostí k uplatnění a rozvoji schopností člověka

Soc. práva se vyznačují odlišností od tradičních, lidských základních práv
– lidská práva a zákl. svobody mají povahu absolutních subjektivních práv veřejnoprávního charakteru (stát má jen povinnost non facere – neomezovat)
– povinnost něco konat vzniká teprve při ochraně subjektivního práva tohoto druhu (tzn. je-li právo porušeno)
– soc. práva mají charakter relativních subjektivních práv veřejnoprávní povahy (od počátku povinnost něco dát (dare) nebo konat (facere); jinak není subjektivní soc. právo realizovatelné)
– kvantita a kvalita toho, co má stát poskytnout záleží na hosp. prosperitě společnosti (ekonomika – státní rozpočet…)
– soc. práva se odlišují od jiných ústavně zakotvených základních práv též způsobem ochrany (základní lidská (občanská) a politická práva jsou přímo aplikovatelná bez ohledu na běžné zákony)
– normy ústavního zákona upravující základní sociální práva nejsou přímo aplikovatelné (ani ústavním soudem – zasahoval by totiž do hospodářské politiky státu), těchto práv je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí

Ideovým základem soc. státnosti je solidarismus – princip solidarity – nároky má každý občan při splnění zákonem stanovených podmínek potřebnosti, přičemž ke krytí výdajů na soc. dávky či služby přispívají občané rozdílně.

Nezaměňovat pojem sociálního státu s koncepcí státu socialistického! (soc. stát je právním státem; socialistický stát – leninismus – monopol převážně státního vlastnictví, je to totalitní stát)

pojem „totální stát“ pochází od italského fašistického vůdce Mussoliniho – formuloval jej jako princip ideologie fašistického hnutí – odmítá liberální koncepci
prohlašuje stát, ryze mocensky pojatý, za absolutní hodnotu
stát má nárok ovládat veškerý život individua, jeho totalitu: jedinec má především sloužit státu (Hitler ještě uplatňoval obdobnou koncepci státu)
také stát založený na marxisticko-leninském kolektivismu byl totalitním státem
marxismus-leninismus proklamoval postupné a posléze úplné odumírání státu – realitou se stala stalinistická teorie a praxe zvyšování úloh státu, opírající se o posilování mocenského aparátu
režim je založen na mocenském monopolu jediné politické strany a na jednotném sytému státních a nestátních organizací
jsou potlačována politické, kulturní a sociální sdružení a shromáždění činná nezávisle na státu a vládnoucí straně a nahrazena organizacemi a projevy kontrolovanými touto stranou
ideologie strany je i výlučnou státní ideologií a je všeobsáhlá, zahrnuje nejen oblast politiky
totální stát integruje i do ekonomické sféry
od totalitního státu se odlišuje režim autoritativní , diktátorský režim, který však toleruje soukromé sféry, popřípadě připouští i určitou pluralitu nestátního sdružování